Monika - Minipony pro radost

Mám radost, když přijedu do stáje a miniponíci jen mě uvidí, řehtají na mě.
Jsem šťastná, když odcházíme po 15 minutách z kruhovky/jízdárny, protože náš dnešní plán byl splněn.
Jsem vděčná, za to, že se mnou předávají radost dál, zejména seniorům v domově pro seniory.
Miluji chvíle, kdy spolu sedíme jen tak ve výběhu a užíváme si společně strávené chvíle.

„Jééé, to zní krásně. To chci zažít taky.” slyším znít z vašich úst.

Jsou to krásné chvíle plné štěstí, radosti a vděčnosti, ale nic se nestane jentak.
Na každé cestě jsou překážky, které vás srazí na zem.
Vy musíte stát a překonat je znova. O těch svých vám právě teď povím….

Píše se 3.12.2019, a já se stávám hrdou majitelkou svého prvního koně haflinga Norise.
Už při zkoušení před jeho koupí mě řádně otestoval, a já věděla, že to nebude snadné.
Ale že se během prvního týdne dostanu na úplné dno, jsem fakt nečekala.

Splněné sny se neprodávají, musela jsem začít hledat cestu, jak se vzájemně domluvíme.
A povedlo se.
Naše cesta byla ve znamení horsemanshipu, školy Lehkosti dle Philippe Karla a změny ustájení.

Když jsem si ho vezla domů, řekla jsem, že u mně zůstane až do jeho smrti. Ale v té době jsem netušila, že ta smrt přijde, tak brzy.
Vše začalo vypadat nadějně, a my jsme si začali rozumět.
Překazil to 4.5.2011 ranní telefonát ze stáje a zcela nečekaný odchod Nordi na věčně zelené pastviny.
Pro mě skoro abstinenta následovalo 14 dní spaní s flaškou u postele.

Naštěstí mě to brzy táhlo ke koním znova.
Vyrazila jsem na kurz se Zuzkou Prokopovou.
Na kurz přijela i Terka a její minipony Kešu, malý roztomilý ryzák. A já se zamilovala.
Terka a Kešu mají domov v paddock paradise na Vraním vrchu. Pokud vás tento styl ustájení zajímá, mrkněte na web.

4.11.2011 se mi plní sen, a já si vezu domů předčasný vánoční dárek.
Malé rezaté rok a půl staré hříbátko miniponíka, které nic neumí a nedá se ani chytit.
Splněný sen se jmenuje MIA.
A jak se později ukáže, je to doopravdy splněný sen – úžasné charakterní zvíře, kde jde do všeho, co panička vymyslí.

Zároveň, ale moje velká zodpovědnost nezkazit její úžasný charakter.

Je září 2012, Mia se málem schvátila, musí na dietu.
Jakmile je někdo na dvoře – řehtá. Sháním pro ni rychle parťáka.
Na bazoši nacházím inzerát, který mě osloví. Vyměníme si pár e-mailů ve kterých zjistíme, že se známe z veterinárních seminářů s MVDr. Dominikou Švehlovou. Ošetřovatelku ve stáji jim zase pro změnu dělá holčina, se kterou jsme chodili do JK. (aneb jak je ten koňský svět malý).

V pátek odpoledne si půjčuji hengr a s taťkou vyrážíme směr Broumov.
Čeká tam na mě černá minishetlandka, trochu koule, ale jinak se zdá být v pohodě a zdravá.
Podepisuji kupní smlouvu, nákladám do hengru a jedeme domů za Miuš.
Je 6.9.2012 a já se stávám majitelkou Carmen – svého druhého miniponíka.

Vše vypadá skvěle. Ale přijde duben 2012. Rodiče mého tehdejšího přítele u kterého jsem měla miniponíky ustájené se rozchází, on se bude stěhovat a já si musím pro ně najít nové bydlení.

Doma je mít nemohu, ustájení pro miniponíky nikdo v okolí nenabízí.
Co teď?
Prodat je nechci. S nadějí a prosbou jedu do stáje, kde jsem měla Norďu. Odjíždím šťastná a vděčná. Postaví jim na zahradě přístřešek s výběhem jen pro ně.

Je první Máj, lásky čas roku 2013. Stěhujeme se do nového, kde jsme až do dnešních dní.
Začíná nová etapa našeho společného života.

Ve které se společně vzděláváme.
Tréninkové lekce jsme měli se Zuzkou Prokopovou (partnership), Jana (Vijou) Plačkovou (horsemanship), Helenou Enenkelovou (pozitivní motivace) nebo Terezou Frollo (akademické jezdectví).

Předáváme radost a pozitivní energii dětem, rodičům, babičkám a dědům při vystoupeních a návštěvách sanatorií a domovů pro seniory.

Čím dál častěji se na mě obrací majitelé miniponíků s žádostí o pomoc a radu.
Proto vznikl tento projekt Minipony pro radost, který má dva cíle:

Připojte se ke mně nejen tady, ale i na sociálních sítích. 🙂